Stříbrné doly

Historie dolů ve zkratce
     Nejstarší zprávy o dolování na jih od dnešního Tábora pocházejí z počátku 13. století. Největšího rozmachu nabylo dolování v 16. století, bylo otevřeno několik šachet – Boží důl, Vinohradský důl. V letech 1549-1572 byla nákladem 30.000 zlatých vybudována dědičná odvodňovací štola sv. Jana Nepomuckého, dlouhá 900 sáhů (cca. 1800 metrů) a měla vyústění nedaleko dnešních čelkovických lázní. Na Horkách se na tu dobu dolovalo ve velkých hloubkách. Na jednom místě se prý vytěžilo 752 hřiven stříbra. Hormistr a šachnmistr prý vozili vytavené stříbro do pražské mincovny. Od roku 1570 žádají těžaři, aby směli vozit kov do Budějovic. Během následujícího století došlo k několika útlumům dobývání stříbra, které byly způsobeny objevením stříbrných nalezišť na americkém kontinentě a třicetiletou válkou. V 18. století dochází k novému obnovení kutání stříbra a poté v roce 1833 se vytvořil “Cech stříbrných dolů sv. Trojice v Táboře”. Těžká finanční situace, do které se dostala habsburská monarchie se odrazila ve fungování táborského podniku, a společně s nedostatečnou mechanizací pro odčerpávání vody způsobila ukončení těžby stříbra na jih od Tábora.
Vliv dolů na krajinu
     Rozsah poddolování a území možného ovlivnění starou důlní činností můžeme situovat prakticky od úpatí svahu, který začíná u řeky Lužnice a končí v prostoru dnešní rozhledny Hýlačka. Důlní činnost probíhala ve třech historických fázích. Bylo zahloubeno celkem 12 známých šachet a cca. 3 km štol a překopů. Šachta Nová v Horkách byla zahloubena do 155 metrů a šachta Francizsi do hloubky více jak 100 metrů. Z tohoto důlního pole bylo vytěženo zhruba 40.000 m3 hlušiny, dvě třetiny z tohoto objemu byly rozvezeny do místních strží a jedna třetina byla uložena na haldách. Dílo nebylo zasaženo intenzivní mechanizací a pokus o zprovoznění obsahovalo parního stroje selhal. Konfigurace krajiny a povrchové partie umožnily rozvoz hlušiny. Na rozdíl od jiných hornických oblastí tedy nedošlo k zjizvení, ale k nivelizaci krajiny. Dvě dominantní haldy jsou dnes zarostlé a vytváření dojem, že jsou součástí krajiny. Vytěžené kamenivo zřejmě neobsahovalo závadné látky, např. na začátku 20. století byla rozvážena na Větrovech halda a materiál posloužil jako výplň pro cesty a silnice. Krajina však byla významně v minulosti narušena hlubinnou těžbou. Byly zaznamenány půdní propady, kdy jeden z největších byl řešen úřední cestou, stalo se tak v dubnu roku 1940 na dvoře tehdejšího domu č. p. 18 na Horkách u Tábora. Problém řešil Revizní báňský úřad s upozorněním, že u původního větracího otvoru by mohlo dojít k dalším půdním propadům s největší pravděpodobností v jarních měsících. K výraznému zaklesnutí hladiny došlo v místech původní obce Horky (dnes Staré Horky). Následkem toho většina studní vyschla.
Lázně Pintovecké
     Odvodňovací dědičnou štolou Sv. Jana Nepomuckého byly vedeny důlní vody dřevěným potrubím až do objektu Pintoveckých lázní, které byly postaveny na začátku 19. století. Jsou potvrzovány léčivé účinky této vody na lidský organismus. Lázně byly označovány za jedny z nejstarších v Čechách. Historické prameny sdělují, že bylo využíváno několik pramenů. Železitý a sirnatý pramen pocházel z opuštěných šachet horeckých. Byly využívány také další zdroje, které se nacházely na jihovýchod od lázní a měly zvýšenou tvrdost vody způsobené výskytem vápníku. Voda byla využívána k lázeňským koupelím a byla nazývána jako „uzdravující pramen královského města Hradiště hory Tábor“ a byla doporučována při chudokrevnosti, bledničce, křivici a zvláště pak při ženských nemocích a jejich následcích. Lázně parní a sprchy zařízené na vodu železitou a sirnatou se výborně osvědčovaly proti dně a chorobám kloubů. Lázně byly nejdříve v držení města a dnes 25. března 1806 se staly majetkem Karla Kohlreitera. Je však dosvědčena skutečnost, že ještě před samotnou stavbou lázní v těchto místech stály koupací boudy.
Bývalá Harrachovka
     Není příliš známo, že místo, kde stála původní restaurace Harrachovka, má zajímavou historii. Městské knihy táborské prozrazují, že se v tomto místě kdysi upravovala ruda ze stříbrných dolů na Horkách v Hutákovském (nazývaném také Hutěcký) mlýně ve Vlčím dole. Mlýn patřil roku 1564 „pánům kverkům“ – podílníkům na důlním díle a roku 1788 už byl pustý. Zbytky zdiva byly patrné ještě nedávno a staří občané z Horek tomu místu dodnes říkají „V Pecích“. Název pochází od způsobu zpracování rudy, která obsahovala jak stříbro, tak olovo – oddělení se provádělo žíháním. Lze si položit otázku, proč toto vše bylo prováděno tak daleko od dolů a města Tábora? Při procesu tavení a žíhání rudy totiž vznikaly sirné plyny, obtěžující své okolí silným zápachem. Vlivem několika povodňových vln a regulací řeky Lužnice pro vorařský provoz se tato lokalita značně změnila. Došlo k zúžení profilu řeky a navýšení břehového horizontu. Dílu jistě vděčíme za cesty k tomuto mlýnu, které jsou dnes bohatě využívány. Je to jak levobočná cesta, tak i pěší stezka Vlčím dolem s romantickou kaskádou Větrovského potoka. Zároveň u místa původní restaurace Harrachova se nachází studna, o které místní tvrdí, že patřila k mlýnu na zpracování rudy.

Rožmberkové, významní těžaři na Táborských Horách

     V roce 1169 se tu z ničeho nic vynořuje záhadný a zajímavý muž Vítek. Přišel z malé osady Prčice. Záhadou je, že tento neznámý zeman z malé vísky oplývá bohatstvím a je mu dána k dispozici téměř čtvrtina království, jeho zásluhy musely být mimořádné. Svým pěti synům rozdává erby v podobě různě zbarvené plané pětilisté růže. Jihočeská krajina, močálovitá, v této době dokonce nazývaná prokletá, tak hostí mocný rod, který od Vítka III. (? – 1259) se nazývá Rožmberkové. Z rodu pocházeli přední státníci, literáti, církevní hodnostáři, mecenáši umění a kultury a především prozíraví hospodáři. Angažovali geniálního stavitele Jakuba Krčína z Jelčan a ten propojil celé zamokřené prostory vodní soustavou rybníků, průplavů a kanálů, které se dodnes hospodářsky i sportovně využívají. Byli velkými pozemkovými vlastníky s rozsáhlými lesy i loukami a rybníky. Rožmberkům velmi záleželo na tom, aby na jejich panství bylo rozvíjeno a podporováno také hornictví. Soustředili se nejenna dobývání stříbra a těžbu tuhy, ale i na rýžování zlata, což trvalo po celé 16. století. Těžilo se v hornických podnicích, sice nevelkých, ale četných. Předností rožmberských dolů byly dokonalejší technologie při tavbě stříbra. Měli lepší tavební pece, díky žáruvzdorné tuhové keramice, která se na Krumlově vyráběla. Byli ve styku s předními báňskými odborníky, mezi které patřil vynikající Lazar Ecker (1528 – 1594), přední evropský odborník na tavbu kovů a zkušený prubíř. I přes chudší ložiska tak byla dosahována vyšší výtěžnost stříbra. Vzmáhající se výroba stříbra v jižních Čechách umožnila císaři Maxmiliánovi II. roku 1569 v Budějovicích založit mincovnu. Rožmberkům byla dobře známá rudonosná oblast ve zlomovém systému probíhající od východního okolí Prahy, přes Tábor a Budějovice až do Rakouska, tedy tzv. Blanická brázda. Její zrudnění obsahovalo stříbro (Ag), olovo (Pb), měď (Cu), zinek (Zn) a zlato (Au).  Na potvrzených dávných nálezech se rožmberští angažovali v 16. století hlavně v Horách Ratibořských, Horách Táborských, Rudolfově a v dolech krumlovských. Rožmberští sousedili také s pozemky královského horního města Tábor na jih od osady Horky. Jednalo se o panství Želečské, které koupili i s devatenácti vesnicemi od rytíře Oldřicha Španovského. Hranice jsou patrné na přiložené mapě. Bylo na něm několik šachet hloubených snad ve 13. století a také celá řada průzkumných jam, které byly donedávna využívány jako zdroj kamene, jež měl načervenalou barvu.

Těsně pod zmíněnou hranicí, blíže k městu Tábor, se začala obnovovat těžba stříbra na starých opuštěných dolech (začátek 16. století). Propadlá dědičná štola (Božidůlní) i šachty vyžadovaly velké náklady. Ustavené těžařstvo se obracelo prostřednictvímvrchního hormistra Neumanna na císaře Ferdinanda I. v roce 1540 o podporu a uvádí se, že těžba probíhá i na pozemcích pánů z Rožmberka. Doly prohlédl Adam Hulsen von Goldperk, odborník na těžbu, a podává optimistické zprávy: mají tu žentour na čerpání vody, pořídili kolo ke stoupám, kterými se drtila ruda. Muselo se zřejmě jednat o vodní kolo, a to by znamenalo, že byl v provozu Hutákovský mlýn na Lužnici. Pece však chyběly, byly postaveny až v roce 1566. Tato, pro Tábor nezvyklá aktivita, přinesla i jiné události. “… táborští havéři rádi právali se s měšťany a vůkolními sedláky, přičemž platilo se zdravím i životem. Roku 1553 sbili někteří kverci na Táboře havéře. Roku 1556 zase zpráva, že havíři bili se se sedláky, z trhu se vracejícími, z nichž tři zabiti, pět havéřů že raněno. Téhož roku zabit ještě jeden sedlák a svedena bitva za mostem u lesa Pintovky, při kteréž seči i na rychtáře městského havéři kordy se třeli.” (Zikmund Winter, 1892).

Hned v dalším roce, 22. května 1557, nařizuje císař Ferdinand I. Habsburský urovnat spor mezi těžaři na šlechtické (rozuměj rožmberské a královské) půdě. Aby spory byly srovnány, ustavuje arcivévoda Ferdinand za hormistra Mayerhoffera z Mayerhoffu s působností pro Hory Táborské a Ratibořské. Náš hormistr se však již v roce 1558 musel zodpovídat městské radě v Táboře z pustošení lesa Pintovky. Nešťastného roku 1559 vypukl v Táboře velký požár, jemuž část města podlehla. Hormistr prodal svůj dům a z Tábora odešel. Městský písař zapsal: „po ohni s pánembohem se odebral“. To vše oslabilo měšťanské těžařstvo, ale k této situaci přispěla také celá řada nesrovnalostí, které se vyskytly s dodávkou stříbra do Prahy. Na dole totiž nebyla váha. Ta byla koupena až po nařízení ze dne 6. ledna 1571. To vše se zájmem sledovali rožmberští, kteří zatím stále byli sice významnými, ale jen řadovými těžaři na Horách Táborských. Platili příspěvek (cupus), jak je zaznamenáno v třeboňskémarchívu a činil 50 kop, 15 grejcarů a 2 centy. Pan Vilém z Rožmberka chtěl táborské doly koupit, jak vysvítá z dopisu arciknížete Ferdinanda císaři Maxmiliánovi II. ze dne 23. ledna 1561. Šlo mu o volný vývoz rudy z těchto dolů a povoleno to nebylo. A královská komora pro upevnění situace na dole v roce 1562 potvrdila těžařům privilegia a zmírnila desátek. To však už zchudlé těžaře na nohy nepostavilo. Potvrzuje to i Lazar Ecker, který 6. června 1586 kontroloval doly v Táboře a Hlasivě. Radí vrchnosti, že nejlépe by bylo dát dolům svobodu, čili prodat. Dalších rad již nebylo, protože v roce 1594 zemřel. Císař Rudolf II. se 1. června 1593 obrátil na Petra Voka z Rožmberka a připomíná, že již jeho bratrovi, Vilémovi z Rožmberka a jeho dědicům slíbil, že mohou nakupovat stříbrnou rudu z táborských dolů, s podmínkou, že budou vydržovat hormistra v Táboře na svoji útratu. Nebylo však komu platit, neboť táborský hormistr Konrád Bayer předčasně zemřel. V listopadu roku 1595 předkládá Petr Vok plán, který píše vlastní rukou královskékomoře: „… že úřad ten v Táboře dosud žádnému jinému poručen není.“ Navrhuje svěřit táborské doly svému hormistrovi rožmberskému Maximiliánovi Hokhelnofferovi. Nesvěřili. Chybu udělali, a důl uzavřeli roku 1599. Zřejmě se obávali expanze Rožmberků do teritoria královského města Tábor. Na vedlejším dole, v Horách Ratibořských, si však Rožmberci vedli velmi dobře. V roce 1611 však smrtí Petra Voka rod rožmberský končí pouť po dějinách Českého království. Tím se i uzavírá jejich snaha ovládnou Hory Táborské. Hrabě Kašpar Šternberg (1761 – 1838), známý přírodovědec, přibližně spočítal produkci stříbra z dolů Ratibořických a Táborských v letech 1515 až 1610 na 96 tisíc hřiven stříbra (v přepočtu 27 tun). A odhad pro samotné táborské doly je 6 tun. Nakonec, asi málokdo ze současných obyvatel tušil, že se Rožmberští páni o ovládnutí táborských hor pokoušeli.

Dálkové cesty – na spojnici Vitorazské a Linecké cesty

Dálkové cesty byly běžnými cestovními cestami již před Kelty (viz. Dražičky). Přibližně v 10. století se Slované vydávali podél řek a potoků proti jejich proudu. Vznikla spousta lokálních stezek. Lidé se po nich vydávali nejen za potravou, surovinami, stříbrem a obchodem, ale také do bojů. Na jedné z cestních spojnic se nachází dnešní příměstské části Tábora – Horky a Větrovy. Lokální cesta přes tyto osady spojovala dvě významné zemské cesty, Lineckou a Vitorazskou. K jejímu rozvoji jistě přispěly i nálezy stříbra na Horkách (dříve Bergstadt), kde se dolovalo již od 13. století. V průběhu dalších staletí můžeme zaznamenat migraci především německého obyvatelstva a příliv horníků z oblasti dnešního Horního Rakouska a příhraničních oblastí Německa. Způsob bydlení a rozmístění staveb je patrný dodnes. Sledovaná cesta, dnešní Stříbrná naučná stezka z Větrov na Horky, přiváděla obyvatelstvo do Tábora přes tehdy jediný most přes řeku Lužnici (v Čelkovicích) a blízkou městskou bránu. Historická cesta z Větrov na Horky je zaznamenána na historických mapách. Spojnice, kterou můžete vidět na obrázku vpravo, byla oblíbena nejen pocestnými, kteří se díky ní dostávali od Nymburka, Ústí nad Labem či Prahy do Českých Budějovic, Českého Krumlova, Třeboně (v Čechách) a Vitorazu, Linze a dále k evropsky důležité Dunajské magistrále (v Rakousku), ale i místním obyvatelstvem – sedláky a horníky, kteří pracovali v stříbrných dolech.  V 16. a 17. století sloužila také jako cesta na sobotní táborské trhy a také do hospod.

Spotřeba piva tenkrát značně převyšovala dnešních 142 litrů na osobu/rok. A sortiment piva byl pestrý. Táborský hospodský Jan Šnóbl (Schobl), jež žil okolo roku 1550, vařil pivo hořké, podobající se pivům německým a proto k němu táhla hornická čeládka z Horek, která pocházela z Němec a navíc byla jiného vyznaní než táborští. Sedláci holdovali pivu jinde a Šnóbl měl také pivo lacinější. Tím bylo zaděláno na konkurenční malér a různice. Cestu domů však měli všichni stejnou, když se vraceli přes Kotnovskou bránu a čelkovický most k lesu Pintovka, kde docházelo k rvačkám a bitvám napříč společenskými vrstvami. Nebylo to nic nevinného. Právali se všichni rádi a často. V kronikách jsou zaznamenány jen ty nejvýznamnější boje. Platilo se zdravím i životem. Roku 1553 zbili někteří kverci (finanční podílníci na těžbě) havíře. V roce 1556 se bili havíři se sedláky znovu, přičemž tři sedláci byli zabiti a pět havířů zraněno. V témže roce byla svedena bitva a zabit jeden sedlák, vznikla seč „na kordy“, kdy byl ohrožován i táborský městský rychtář. Málo se ví, že dnešní naučná stezka byla tehdy zkrápěna krví.

Je povzbuzující, že v současnosti je to klidné místo pro turistiku a pořádání oslav obou příměstských částí, Horek a Větrov. Vítáni jsou samozřejmě i táborští. V několika posledních letech se rozjela série kulturních akcí pořádaných na Naučné stříbrné stezce a díky tomu nám nic nebrání, abychom vzájemnou i národnostní shodu oslavili  se svými přáteli z Německa a Rakouska při slunovratu. Zúčastní-li se také táborský rychtář, bude vítán s otevřenou náručí a dáme pozor, aby drzí potomci horníků a sedláků z Horek a Větrov nechali své sečné zbraně v klidu. Na rozdíl od svých velmi bojovných předků.

…. brzy přidáme i další informace.